Rozdíly mezi tehdejší Indonésií a dnešní Čínou se samozřejmě nedají přehlédnout. Markantní rozdíl existoval na měnové frontě: zatímco jüan se obchoduje příliš levně, byla rupie v době své „popravy“ na devizových trzích nadhodnocená. Suharto také nemohl nikdy tak efektivně potlačovat opozici, jak se to daří komunistické straně Číny. ČLR je jedním z nejtotalitárnějších států světa.
Asijská krize však přinesla komunistické straně, vlastní mocenské centrále země, několik poučení, která je třeba si velmi přesně osvojit. Zneklidňující paralelou pro Peking musí být to, že obě vlády, jak Suhartova krutovláda, tak vláda jedné strany čínských komunistů, vyvozovaly svou legitimitu především z hospodářských úspěchů. Nenadálý ekonomický nezdar, vyvolaný měnovými turbulencemi, by mohl vnitropolitickým odpůrcům velmi rychle dodat rétorickou munici a uvést vládu do nesnází. Peking pro sebe vyvodil z asijské krize poznatek, že je nezbytně nutné zabránit ekonomické destabilizaci země v důsledku nekontrolovaných bludných kapitálových toků.
O to více, že devizové spekulace způsobily v roce 1997 zintenzivnění měnové bouře, možná ji zčásti samy přímo vyvolaly. Noční můrou jsou také spekulanti, zvláště pro režimy posedlé kontrolou, jako je vedení v Pekingu. Na hedgeové fondy a jiné investory, neúnavně propátrávající kapitálové trhy a hledající možnosti zisku, nemají totiž žádný podstatný vliv ani spřátelené vlády. Představují tržní sílu, která se vymyká jakýmkoli zásahům, nezná žádná rizika a řídí se pouze svými vlastními pravidly: pravidly maximalizace zisku.
Zásahy spekulantů mohou pro ekonomiku znamenat nepředpokládaná rizika, a je jedno, zda (jako v případě Indonésie) se jedná o dramatické znehodnocení, nebo (jak by bylo myslitelné v případě Číny) rapidní zhodnocení místní měny. Malajský prezident Mahathir bin Mohamad, jehož země také patřila k obětem asijské krize, dával vinu za měnovou bouři z roku 1997 jmenovitě Georgi Sorosovi, starému mistrovi devizových spekulací. Tento průkopník hedgeových fondů sice vehementně popřel jakýkoli podíl na útoku na asijské devizy, nicméně všude, kde došlo ke krachu na devizovém trhu, byl považován za člověka, který tahá za provázky, zvláště poté, co se tomuto capo dei capi, hlavnímu šéfovi hedgeových fondů, v roce 1992 podařilo „vyloupit“ Bank of England a donutit ji ke znehodnocení libry.
Soros a další velkospekulanti uplatňovali ne zcela neprávem myšlenku, že ekonomické „přírodní katastrofy“ mohli způsobit jen tam, kde již předtím byla uměle vytvořena a udržována nerovnováha. Tam, kde naproti tomu kurzy měn nebo akcií odpovídají reálným hodnotám, jsou velkorysé spekulační manévry od počátku odsouzeny k zániku, bránili se. Pro Peking to však nemůže být ani malá útěcha. Ví totiž velmi přesně, že právě jüan tuto podmínku nesplňuje. Čínská valuta je na hony vzdálena odpovídajícímu hodnocení, a tak by to také podle čínského vedení mělo zůstat. Proto se bude velká říše středu i nadále bát Sorose a jiných spekulantů.
Knihu si môžete kúpiť TU